Môj príbeh

Nedávno som stretla výnimočného človeka. Cez knihu. Je ním český katolícky kňaz, lekár, Boží priateľ, výborný duchovný radca a vtipálek Ladislav Kubíček. Keď spoznám niekoho výnimočného, mám potrebu povedať o ňom ďalším. Ak teda dovolíte, trocha vám o ňom „porozprávam“.

Siedmeho februára 2011 by bol oslávil 44 rokov od svojej tajnej kňazskej vysviacky. Bol by oslávil – keby ho neboli v roku 2004 vo veku 78 rokov zavraždili.
Nebudem uvádzať ďalšie dátumy a udalosti z jeho života - tie si môžete prečítať inde (napríklad na Wikipédii: Chcem sa s vami podeliť o to, čím ma tento skvelý človek zaujal. 

Otec Ladislav nemal oficiálne úradné hodiny a faru si nikdy nezamykal, aby mali ľudia prístup k nemu kedykoľvek. Celý svoj život neúnavne pracoval na tom, aby každého človeka, ktorého stretol, priviedol k zmiereniu s Bohom, či k prehĺbeniu vzťahu s ním. K ľuďom pristupoval nenútene, priateľsky, otcovsky a občas aj so šibalským humorom. Modlil sa za množstvo ľudí, obetavo spovedal a povzbudzoval, finančne podporoval núdznych, opravoval fary a kostoly, cez prázniny poskytoval prístrešok mládežníckym skupinkám a ukazoval im nádheru života s Bohom. Slúženie svätej omše hlboko prežíval, takže účasť na nich chtiac-nechtiac vťahovala prítomných do Božej blízkosti. Priatelil sa s duchovnými iných vierovyznaní a veľmi mu ležala na srdci jednota medzi kresťanmi. Nebál sa ťažkých podmienok, ktoré väčšinou vládli na zapadnutých farách, v ktorých slúžil. Sám si rúbal drevo a túto činnosť občas ordinoval aj ľuďom, ktorí za ním prišli s psychickými alebo vzťahovými problémami. V zime na lyžiach rozvážal ľuďom na samoty kresťanskú tlač a vôbec – kdekoľvek sa dalo druhým pomôcť, tam bol. Pri všetkých povinnostiach a aj popri prenasledovaní „stranou a vládou“ (ako komunistov zvykol volať) z neho pritom neustále sršala radosť a nádej. Vynikal v sebadisciplíne, modlitbe a najmä v láske. Mal zvláštnu charizmu duchovnej rady, a aj preto sa naňho obracali stovky ľudí. Tí, čo nemohli za ním prísť osobne, si s ním dopisovali. Jeho starostlivosť o tieto „ovečky na diaľku“ bola taká dôsledná, že po jeho smrti sa mnohí čudovali - mysleli si totiž, že sa venuje len ich problémom. On mal však takýchto duchovných detí za celý život niekoľko tisíc.

Niektoré jeho rady z listov a spovedí sú zozbierané v spomínanej knihe. Vraciam sa k nim znova a znova a mám pritom pocit, akoby sa cez ne otec Ladislav prihováral mne. Niekoľkými z nich zakončím môj pokus o predstavenie tohto človeka, ktorý je svätý aj bez svätorečenia:

• ...snaž se mít srdce plné Boha a o víc se nestarej. Dítě si taky takové zbytečné starosti nedělá.
• ...co se únavy týče, nemohu si naříkat. Kácíme dřevo na zimu, jsem hodně na čerstvém vzduchu a mám takový dojem, že do smrti určitě vydržím. Chceme-li pak přejít do Božího království, nějaká ta únava je k tomu nutná.
• ...život utíká tak rychle, že se ani nenadějeme a budeme u konce. Teprve nahoře uvidíme všechno očištěnýma očima. Teprve tam poznáme, jak byl nutný náš celoživotní boj, protože nebeské království se dobývá jedině bojem a úsilím.
• ...je nutno respektovat svobodu duchovního života druhých lidí, i když jde o manželku. Snažím se usměrňovat manžele k jakési jednotě i v této sféře, ale Boží cesty jsou různé a nelze do toho Panu Bohu moc mluvit. Dokonce se mi líbí, že si spolu nemůžete ani moc popovídat o Bohu. Je důležitější mluvit s Bohem než o Bohu.
• ...nevracel bych se už k vředům minulosti. Svatá Maří Magdalena žila krásou současnosti a na minulost kašlala. Svatý Augustin z minulosti vyvozuje jen dík milosti Boží za záchranu! Bohatství svobody synů Božích je tak velké, že nemáme čas a prostor na nějakou patologii minulosti.
• Každé ráno si znovu silně uvědom: „Mám být lidem kolem sebe svědkem Kristova královského kněžství!“ Nezapomínej na to: jsi svědkem a to je zodpovědnost. Když panuje nějaká rajská pohoda, není žádný velký výkon být přívětivým. Bůh ale možná naplánuje jinou zkoušku. A jestli ten nepříjemný bližní je v takové situaci dokonce nástrojem plánů Režisérových, tak se na něj nemůžeme zlobit, a dokonce mu budeme vděční, že na sebe tu úlohu vzal a pomáhal nám ke svatosti.
• ...stále si uvědomovat že jsem dítětem Božím, služebnicí Páně a že nezáleží na mých pocitech, jestli budu mít ostudu. Ať ji mám – mé pokoře to udělá jen dobře.

(citáty sú z knihy Marie Svatošová: Až k prolití krve)
Spracovala Ľubica Vopičková