Môj príbeh

Romové byli zvyklí jen brát, my je učíme dávat říká vedoucí probuzení na Spiši, romský pastor Emil Adam

 

Nejbližší místo, kde mohou čeští křesťané vidět probuzení, už není v Jižní Americe ani v Číně ani v Mozambiku, ale na Slovensku. Boží království se na Spiši neprojevuje jen v životech jednotlivců, ale proměňuje celé obce. Zprávy o tom, co se mezi spišskými Romy děje, pronikly do slovenských sdělovacích prostředků. Toto probuzení už co do počtu zasažených lidí přerostlo to, co se před třemi sty lety dělo na severní Moravě, když odsud lidé začali utíkat, aby založili Ochranov. Vůdčí osobnost probuzení, ostravský Rom a místní pastor Emil Adam, poskytl Životu víry následující rozhovor.

 

Jak jste našel Boha?

Bratr se dostal do Prahy do nápravného zařízení a já jsem mu musel přivézt nějaké věci. Když jsem se vracel, rozhodl jsem se, že se podívám za svou sestrou v Brně, kterou jsem neviděl dlouhé roky. Byl jsem nadšený, že ji zase uvidím, ale nastala úplná změna – sestra s manželem věřili v Krista. Přišel jsem do rodiny, kterou znám, ale kterou jsem najednou vůbec neznal.

 

V čem to bylo jiné?

Všechno, co dělali, pro mě bylo divné. I já jsem měl vědomí, že Bůh je, ale ne až takovým vážným způsobem jako oni. Věřil jsem, že Bůh je, ale taky tomu, že se o mě nestará, a když si nenakradu, tak nebudu mít. Vysvětloval jsem to sestře. Rozhodl jsem se, že se tam opiju a že jim nedovolím, aby mě převálcovali tím svým náboženstvím. Opil jsem se, až jsem se za to další den styděl.

 

Jak na to sestra se švagrem reagovali?

Švagr mi nepřestal opakovat evangelium. Pořád mluvil o Kristu, dokonce i když jsem byl opilý, až jsem se těšil, že pojedu domů a budu mít od toho Ježíše pokoj. Ale švagr se rozhodl, že pojede se mnou. Celou cestu z Brna do Ostravy mi zase svědčil a kázal. Těm věcem jsem však nerozuměl, protože jsem možná ani nechtěl.

 

A doma?

Když jsme přijeli k našemu domu, říká: “Máš nemocné děti.” A já se ptám: “Jak to víš?” Manželka otevřela dveře a první věc, kterou mi řekla, bylo, že máme strašně nemocné děti. Tehdy se mě něco dotklo. A tento muž vešel a začal se za mé děti modlit. Trošku mě vzalo, jak mohl vědět, že jsou mé děti nemocné, ale i pak jsem stále dělal hrdinu. Švagr mi dlouho do noci svědčil a pak odešel na návštěvu k další sestře. Zeptal se mě: “Kam půjdeš?” Celou noc jsem nemohl spát. Tehdy jsem tomu nerozuměl, ale dnes vím, že se mého života dotýkal Bůh. Ráno jsem s manželkou a dětmi utíkal za švagrem, aby mě nějak přivedl k tomu Kristu. Šli jsme na kolena a já i manželka jsme otevřeli srdce Pánu.

 

Jak se to projevilo?

Ten den nastala úplná změna. Začal jsem být vděčný za mnoho věcí. Jako kdybych prohlédl. Začal ve mně hořet duchovní oheň, který mě pudil k tomu, abych vycházel svědčit lidem a modlit se za ně. Taky jsem manželce utíkal oknem, protože doma byly hádky: “Ty pořád jenom Ježíš, Ježíš, a co práce? A co další věci?” Byla ve mně čím dál tím větší touha kázat lidem a modlit se za ně.

 

A co církev?

Došel jsem do bodu, že jsem měl kolem sebe množství lidí, které bylo třeba vést a směrovat. Byli jsme naplněni Duchem, mluvili jsme v jazycích a vzkládali jsme ruce. Tehdy ke mně Bůh promluvil slyšitelným hlasem: “Nemůžeš stavět sektu – potřebuješ najít církev, sbor.” Bylo to tak silné, že jsem všeho zanechal a řekl si: Nepřestanu, dokud nenajdu svůj sbor. Hledal jsem, jezdil jsem na místa, která jsem neznal, a modlil jsem se: “Bože, veď mě na místo, kde je církev, kde je sbor.” Byl jsem u lékařky, seděl jsem v čekárně. Najednou tam vletěl mladý muž s papírem v ruce a začal křičet: “Jsem uzdravený! Ježíš mě uzdravil!” a sedl si vedle mě. Říkám mu, že taky věřím v Ježíše. Odpověděl: “Dali mi termín, kdy zemřu, a já jdu doktorce ukázat, že mě Ježíš uzdravil. Potom tě vezmu k sobě domů.”

 

Jak to pokračovalo?

V neděli ráno jsem s ním šel do církve. Když jsem vstoupil, uviděl jsem muže, který chodil před kazatelnou a modlil se stejnými jazyky (stejnými výrazy) jako já. Užasl jsem. Toto je můj domov! Pastor mi později řekl, že když mě tenkrát viděl, poskočil v něm Duch svatý jako dítě v břiše Alžběty. Modlil se za romský národ, a ve mně viděl vyslyšení svých modliteb. Vedoucí rozpoznávali má obdarování, vyučovali mě a postupně jsem mohl začít vést mládež. Vedl jsem ráno i večer chvály, vedl jsem dětskou církev, kázal jsem, Bůh si mě používal.

 

Jak jste nalezl svoje obdarování a povolání a jak jste se na svou službu připravoval?

Vždycky, když jsem se setkal s někým, kdo měl nějakou potřebu, najednou se objevovaly i dary. Jako by na mém těle byla elektrizující moc. Viděl jsem, že Bůh chce uzdravovat. Jedno z mých obdarování je pomazání k průlomu. To vedoucí rozpoznávali. Podílel jsem se na evangelizacích. Boží moc se tam projevovala a lidé byli zasaženi. Autority v církvi mi v této službě pomáhaly růst a vyučovaly mě. Nejvíc jsem ale přijímal ne, když jsem seděl na nějakém semináři, ale venku, když jsem sloužil lidem. To mě proměňovalo nejvíc, nejvíc jsem při tom získal, a je to tak dodnes.

 

Myslím si, že nejste jenom evangelista. Dokážete dobře učit. Jak jste se na to připravoval?

Jsou různé zkušenosti, i knihy různých autorů. V mém osobním životě byli učitelé, kteří mi mnoho dali. Byli to např. pastoři Mark Zechin nebo Oskar Najt. Používal jsem také nahrávky z biblické školy spolu s učebnicemi.

 

Jak začala vaše služba na Slovensku?

Jsem velmi rád, že jsem tady na Slovensku. Narodil jsem se v Sečovicích v okrese Trebišov, ale vyrůstal jsem v Ostravě. Mnozí Romové v Česku přišli ze Slovenska. Jeden muž z Poráče nám v naší církvi v Ostravě neustále připomínal, abychom svědčili i na Slovensku, že tam jsou lidé, kteří žijí chudě a potřebují Ježíše. Jednoho dne před sedmi lety jsme si řekli, že na Slovensko musíme vyjet. Přijeli jsme do Poráče. Věnovali jsme se třem rodinám, a nakonec jsme museli z bytu na louku, protože přišlo mnoho lidí. Pán nám dal prostor, abychom svědčili a sloužili modlitbou. Asi 30 nebo 50 lidí se tam obrátilo. Viděli jsme, že nás Bůh do těchto míst volá. Z Poráče jsme šli do Rudňan, do Markušovec, do Bystran – to byly vesnice, které se otevřely jako první. Viděli jsme, že lidé jsou hladoví a že je to všechno připravené a že tuto úrodu stačí jenom sklidit.

 

Jak často jste mohli přijíždět?

Jezdili jsme sem v týmu co čtrnáct dní. Přespávali jsme po rodinách, v jedné vesnici, v druhé vesnici, s možností lidem sloužit a modlit se za ně, svědčit jim, ukazovat jim věci z Bible, odpovídat na otázky. Získávali jsme jejich srdce a důvěru. Pochopili jsme, že nastalo období, kdy je důležité, aby sem byl někdo vyslán. Pastor Mark Zechin viděl, že bych to měl být já a moje manželka. Každý rok vidím, jak Bůh s lidmi jedná a jak proměňuje jejich životy. Zasahovány jsou celé rodiny a evangeliem Ježíše Krista mohou být zasaženy i celé vesnice.

 

Jak z evangelizační služby vznikne sbor?

Přijal jsem vizi, že máme zasahovat vesnice tak, že každá ta vesnice je už částečně sbor a že je máme navštěvovat a předávat Boží pravdu, ale také je shromáždit pod jednu střechu. Obrátilo se mnoho lidí a služba tam měla charakter nedělního shromáždění, i když se konalo třeba v pondělí. Přes týden jsme dojížděli do vesnic. Jedním z průlomů bylo, že se tyto vesnice začaly setkávat v neděli ráno ve Spišské Nové Vsi a společně uctívat Pána.

 

Jak vaše služba vypadá dnes? Kolik máte sborů?

Za sedm let se otevřely vesnice okolo Spišské Nové Vsi, kde vznikl sbor. Sbor vznikl také v Popradě, kde teď žiju. Ve Spišské Nové Vsi služba narostla tak, že jsme měli tři shromáždění. Teď trochu lidí ubylo, protože někteří začali odjíždět do Anglie, kde teď máme asi 200 lidí. V současné době se vs Spišské Nové Vsi schází 500 až 600 lidí. Jednou za rok pořádáme konference, kde se setkají všechny sbory. Nejvyšší účast byla 1300 lidí.

 

A co lidé v Anglii?

Do Anglie, do Sheffieldu, jsme vyslali pastora Romana Pačana s manželkou a dvěma dětmi, kde vznikla ještě další služba, takže tam jsou teď dva sbory, Sheffield a Peterborough, kde se obracejí emigranti. Ve svých bojích a honbě za penězi tam mají možnost se obrátit ke Kristu. Když je Bůh nenajde tam, kde se narodili, možná je najde v Anglii.

 

Vyslali jste i další služebníky?

Před dvěma roky jsme vyslali pastora Petera Pechu. Je to velice obyčejný, ale velice požehnaný a obdarovaný muž. Službu začal v Humenném a pokračoval v Giraltovcích. Tyto dva sbory vznikly skrze něj. Před rokem jsme během konference vyslali pastora Mariána Ference do Liptovského Mikuláše. Když jsem na Slovensko přišel, připadalo mi veliké a říkal jsem si, jak se to všechno naplní. Dnes mi připadá malé a v duchu vnímám, že nám Bůh Slovensko dává. Naše vize je kázat evangelium a zakládat sbory. Budeme připravovat služebníky, aby mohly povstávat další a další sbory po celém Slovensku, Česku a všude tam, kam nás Pán povede.

 

V kolika osadách nyní pracujete?

Nemám to hned sečtené. Otevřených je asi dvacet osad. Denně musíme celkově pořádat dvoje, troje bohoslužby a vysílat týmy.

 

Kolik máte spolupracovníků?

Mám pastora-asistenta, protože v neděli sloužíme ve Spišské i v Popradě. Pak máme tři starší sboru, kteří chodí do domů modlit se za konkrétní potřeby. Potom máme patnáct diakonů. Pomáhají mi s jakoukoli službou, ať jsou to chvály, úklid, kázání, vedení stanic a shromáždění. Dalším, kteří se zaučují a u nichž vidíme potenciál, dáváme prostor, aniž by měli titul diakona.

 

Jedním z vašich důrazů je učednictví. Co to znamená v praxi?

Snažíme se lidi vyučovat křesťanským základům, aby v sobě měli pevnou skálu. Snažíme se je vyučovat o charakteru Pána Ježíše. To, co jsem přijal, se snažím předávat dalším. Každou druhou sobotu zveme lidi, nejlépe manželské páry, k budování a vyučování (vysíláme především manželské páry). Některým dovolujeme, aby si připravili kázání na určité téma, a zdůrazňujeme, aby to, co se naučili, aplikovali v životě a předávali dál. Věříme, že kdo je vedoucí, musí mít hned za sebou následovníka. Budují si nástupce, do kterých investují. To nám pomáhá, aby práce mohla pokračovat rychleji.

 

Co pro vás znamená rodina?

Rodina pro mě znamená mnoho. Je to základ. Hodně si vážím své manželky. Ona i děti jsou pro mě velkým požehnáním. Jsem vděčný, že v tom nejsem sám, ale že v tom stojí se mnou, podporují toto dílo a vidí v tom pro nás Boží povolání. Je tam podpora, pomoc, modlitby, žehnání.

 

Ve vašem sboru se soustřeďujete jen na Romy?

 Vím, že jsem povolaný k Romům, ale taky k Neromům. Bůh tuto službu postavil, aby byla jednou z průlomových služeb v oblasti rozdělení národností. Pro mě osobně to byl velký boj. Když jsem si představil, že bych měl vyučovat Slováka, měl jsem určité zábrany, protože jsem Rom a žil jsem ve vědomí, že ať je to Čech nebo Slovák, je s intelektem výš než já. Ale Bůh mi dal jasně pocítit, že jsem povolaný taky k tomu, abych zlomil – aby Bůh zlomil rozdělení mezi Romy a Slováky, Čechy a Romy. Bůh umožňuje, že ho tu pod jednou střechou budou uctívat národy. Důkazem, že mě Bůh do toho povolal, bylo pro mě to, když jsem se se Slovákem modlil modlitbu spasení. Ano, jsme převážně romská služba, ale věřím, že Bůh má plán, aby romský národ do slovenského a českého národa vnesl probuzení. Přijal jsem, že slovanské národy se budou navracet ke Kristu a že nám Bůh dá prostor, aby se to dostalo pod jednu střechu. Věřím, že evangelium je pro každého, a je jedno, jestli ho káže Rom nebo Slovák. Věřím, že jsme povolaní, aby evangelium přišlo až na sám konec země.

 

Služba Romům má určitá specifika. Mám na mysli lidi, kteří byli zapojeni v lichvě, závislosti na hracích automatech nebo kteří mají problémy s alkoholem či smilstvem. Existuje to pochopitelně i u bílých, ale zřejmě v menším měřítku. Jak v těchto věcech Romům sloužíte?

K tomu, aby lidé z těchto věcí vyšli, je důležité jejich obrácení. Když člověk přijde ke zdroji, ke Kristu, začne sám vidět, že to, co dělá, je špatné. Pán Ježíš Kristus je největší zdroj takového osvobození. Lidem jsme přinášeli evangelium a moc evangelia je proměňovala. Když se lidé dostali do přítomnosti Boží moci, tato moc je měnila. Samozřejmě jsme jim říkali: Toto nedělejte, je to špatné. Dávali jsme jim nasměrování: Podívej se na svoji rodinu, na své děti, kde utrácejí. Jako kazatel jsem ale mnohokrát viděl, že Boží moc, která sestupovala na shromáždění nebo do vesnic, když jsme sloužili venku, lidi zasáhla a způsobila proměnu a svobodu. Osvobození je výsledná práce Boží moci. Lidé, kteří když pili, pili týden v kuse, jsou dnes od alkoholu úplně svobodní. Znám lidi, kteří brali na lichvu. Jeden z největších osvobozujících průlomů byl, když takový muž řekl: “Odpusťte mi! Okrádal jsem vás, bral jsem od vás velké úroky, a všechno vám odpouštím – nedlužíte mi nic.” Ve hře přitom byly statisíce. Díky Pánu za Boží moc. Je to čisté evangelium, které osvobozuje, proměňuje a dává život.

 

Řada Romů je závislá na státní podpoře a má postoj: “Dej, dej!” Vy lidi naopak vedete k tomu, aby dávali. Jak to děláte?

Jednou jsem sloužil v osadě, kde domy vypadaly jako kůlny na dříví. Lidé žili v budkách. Bůh mi řekl: “Ty se díváš na povrchní chudobu, ale nevidíš jejich chudobu vnitřní. To, že jsou takto chudí, je jenom důkazem toho, o co víc jsou chudí uvnitř.” Lidé v této chudé vesnici se mě zeptali, co jsem jim donesl. Mysleli na jídlo nebo na věci nebo na peníze. Řekl jsem jim, že pro ně mám bohatství. Čekali pořád, co to bude, a já jsem jim pověděl: “To bohatství je Kristus. Pokud nepřijmete Krista, zůstanete v chudobě. Když ho přijmete, zůstane ve vás a to bohatství bude pořád s vámi.” Dávali jsme důraz ne na charitativní činnosti. Z Německa se mi nabízely desítky kamionů, které by nám přivážely všechny potřebné věci, ale neviděl jsem, že by to byla pomoc. Znám myšlení Romů. Kdybych tyto věci dělal, mysleli by si, že jsem podnikavý a že na nich vydělávám. Ty věci jsem odmítl. Řekl jsem, že chci, aby se naučili chodit s Kristem a aby byli ochotní něco udělat. Do takových situací mluvím často přímo, bez kázání nebo vyučování.

 

Jak konkrétně je to učíte?

Byli zvyklí jenom brát. Bůh mi ukázal: “Toto není moje cesta. Moje cesta je naučit je něco úplně jiného.” Začali jsme učit o desátcích, o tom, jak rozsévat. Vzal jsem kilo mouky a řekl jsem, ať ji rozdávají ve jménu Ježíš: “Nasyp druhému mouku, dej mu sůl, dej mu kravatu, dej mu boty ve jménu Ježíš. Naučte se dávat. Naučte se hledat práci s vírou.” Moje první poselství v jedné vesnici bylo: “Dávejte.” Mluvit na toto téma pro mě bývalo nemožné. Ale Bůh ke mně promluvil: “Ty se nemůžeš dívat na to, v čem tady žijou. Aby mohli vyjít z tohoto prokletí, je potřeba, aby vstoupili do smlouvy se mnou a aby začali dávat.”

 

Jak řešíte problém, když spolu Romové žijí “na hromádce”?

Když Bible mluví o učednících, píše, že to má být muž jedné ženy, že má být počestný a že počestné mají být i jeho děti. Jasně mluvíme o tom, že když lidé žijí “na hromádce”, je to smilstvo.

 

Jak to lidem vysvětlujete?

Je to hřích, a Bůh nemůže žehnat. To přinášíme formou kázání Božího slova a formou domluvy. Když spolu dva žijí, a nejsou svoji, bere každý svoji dávku podpory, takže dohromady mají víc, než kdyby byli manželé. Je to tedy určitý boj. Jde o to, jak ten člověk věří v Boha a jak ho chce poslouchat a následovat. Mnoho vztahů lidí, kteří žili “na hromádce” se změnilo v Boží manželství, takže jsme zaměstnávali úřady, svatba za svatbou, svatba za svatbou. Lidé na úřadech byli udivení, co se to s Romy stalo. Díky Pánu, že mnozí vyšli ze smilstva. Je v nich zakořeněno, že “na hromádce” už žít nemohou. Říkám jim: “Bůh to nechce, je třeba, abyste se vzali, a aby to byla žena nebo muž vymodlený, vymodlená od Boha.” Mládež je vyučována, aby se modlila za své budoucí partnery. Službu mládeži máme díky Pánu velmi silnou, a stále roste.

 

Jak Romům předáváte evangelium?

Evangelium má a stále bude mít svoji sílu, protože je to ta nejlepší zpráva pro celý svět. Čechům, Slovákům i Romům se musí přinášet určitým způsobem. Myslím, že mě Bůh záměrně postavil do této služby, abych na své rovině mohl evangelium podat tak, aby ho lidé mohli přijmout na své rovině tam, kde žijí. Mnohokrát bylo lidem evangelium řečeno, ale protože to bylo z výšin, protože se k nim ti, co ho říkali, nedokázali sklonit, nedosáhlo jim do srdce. Ale evangelium je jedinou zbraní, která může proměnit lidský život.

 

Na shromážděních, která jsme navštívili, jsem sledoval vaši lásku k Romům a velkou radikalitu. O prokletí, které bylo v jejich životě, mluvíte úplně otevřeně. Mají vás pořád rádi, nebo vám utíkají?

Klíčové věci na naší službě jsou obyčejnost a radikálnost. Nejsem moc vzdělaný, jsem jasný a prostý. A proto mě sem Bůh dal, aby se ta jasnost a prostota spojila s mocí evangelia. Někdo by si myslel, že by Romové kvůli radikálnosti utekli, ale je to naopak. Mění je to, formuje je to, přitahuje je to a líbí se jim, že to není umělé. Než jsem začal lidem sloužit, jednal Bůh s mým srdcem a proměnil mě natolik, že tomu někdy ani sám nerozumím. To je jeho milost, jeho ruka, jeho plán. Bez radikálnosti by ta služba byla dost umělá. Kvůli tomu, že jsme radikální a že do situací mluvíme tak jasně, se věci dokážou pohnout. Někteří se možná naštvou, ale je jich tak málo, tak málo... Většinou máme dobrou odezvu.

 

Z čeho máte osobně největší radost?

Z toho, že ve svém životě vidím Boha a práci, která má výsledky a velký dosah. Na Slovensku jsem už sedm let, a možná si neuvědomuju, co má Bůh připraveno v budoucnu. Toto má cenu. Uvědomuju si, že kdybych nedělal to, co dělám, byl bych možná už zemřel nebo bych neměl smysl a poslání. Má rodina i já se máme nejlíp uprostřed Božího díla. Kdybych toto opustil, asi bych ztratil život. Moje největší radost je, že mám Boha a můžu konat jeho vůli. Jsou dvě věci, které chci v životě dosáhnout: znát Boha a naplnit jeho vůli.

Tomáš Korčák, Pavel Neústupný

Viac o Emilovi Adamovi, môžete nájsť tu. 

Rozhovor bol prebratý a uverejnený so súhlasom časopisu Život víry 2011/12, str. 8–11 (www.zivotviry.cz).