Môj príbeh

JUDr. Daniela Drtinová, Ph.D. je známa česká televízna moderátorka a novinárka. Na ČT 24 moderovala Události a komentáře. V máji 2014 spolu s moderátorom Martinom Veselovským a editorom Janom Rozkošným založila projekt DVtv, ktorý dodáva videoobsah pre vydavateľstvo Economia pre jeho online denník Aktuálně.cz.

Moje cesta k víře nebyla jednoduchá ani jednoznačná či přímočará. Kolem sedmého roku jsem začala vnímat první zvláštní pocity a průniky do duchovních světů a v té době jsem si uvědomila, jak hodně živo v mém vnitřním prostoru je.

Ve snech, v představivosti… žila jsem paralelní příběhy, ve fantazii jsem se přesouvala o celá staletí dozadu. Pořád jsem četla, nejen pohádky, které jsou mystických obrazů plné, vzpomínám si, jak jsem sedávala dlouhé hodiny na zahradě na stromě a četla příběhy o andělích a lesních vílách od Elišky Krásnohorské. Ale v té době třeba i kniha amerického spisovatele Johna Irwinga Modlitba za Owena Meanyho mě fascinovala silným tahem a pnutím souvisejícím s osudem a vírou. Vtáhl mě příběh „z druhé strany“, odehrávající se v nitru malého chlapce Owena, který už od dětství ví, kam ho neúprosný osud vede a že je předurčen vydat sám sebe jako oběť, aby zachránil jiné. Owenův vnitřní střet s něčím, co ho tak výrazně přesahovalo, znám od dětství taky. A vím jak těžké pro dítě je tyto věci pochopit a srovnat se s nimi. A hlavně - přijmout je.

Protože už jako dítě jsem slyšela jakési tiché volání z nitra, musela jsem je následovat a tak začalo mé hledání. Velmi silně se mnou komunikovaly sny, plné symbolů a učení, skrze ně se postupně rodilo moje duchovní dítě.

Na jeho příchod na svět, do vědomí, jsem byla úplně sama. Mí rodiče nás nenechali pokřtít, ale ani nás nevedli k ateismu. Moje maminka pochází z devíti dětí a její rodina žila v Novohradských horách, blízko přírodě. Její víra byla a je dodnes neinstitucionalizovaná, osobní, vlastně až donedávna o ní vůbec nemluvila. Můj tatínek má zvláštní vnitřní svět, už proto, že dříve maloval, ale jestli věří v Boha nebo ne, to nikdy neměl potřebu s námi sdílet. Rodiče mi nikdy neříkali, co mám nebo nemám dělat, co si mám myslet a nechali mě pozvolna a úplně přirozeně dospět do bodu, kdy jsem „uvěřila.“ Pomoct jsem si na cestě ale musela sama.

Intenzivně duchovně, i když stále ještě nevědomě, jsem žila od 11 let, kdy jsem zažila první, opravdu hodně silný a nezpochybnitelný „vyšší stav.“ Byl jako „zásah bleskem.“ Od té chvíle byl pro mě můj vnitřní život mnohem důležitější než ten vnější, jen jsem v té době ještě nevěděla, že to, co cítím, souvisí s vírou. To přišlo až později.

K církvi jsem v době dospívání měla naprosto neutrální vztah, věřícím lidem jsem příliš nerozuměla. A tak jsem se časem ocitla v jistém druhu izolace. Věděla jsem, že jsem „jiná“, to, co pro mě bylo posvátné a podstatné, jsem nemohla s nikým sdílet. Nastal i čas, kdy jsem se pokoušela „volání z nitra“ umlčet a vnitřní dění potlačit. Sny mi ale stále nedávaly spát, nutily mě k hledání a k cestě ke zdroji a tak jsem se časem dostala až k pro mě klíčové knize Aniely Jaffé Vzpomínky, sny, myšlenky, což je duchovní autobiografie Carla Gustava Junga. To byl zlom. Najednou jsem prozřela. Bylo mi 18 a na prahu dospělosti jsem zjistila, že to, co se ve mně od dětství odehrává, souvisí s náboženským obsahem mé duše, že jsou to projevy živého Boha, a že je nemám vytěsňovat a bát se jich, ale vydat se jim a ponořit se do nich, do sebe. Božská jiskra, kdysi zažehnutá, mi začala zjevovat svou viditelnou, vědomou podobu. Vnitřní vedení s uvědoměním nabývalo na síle… a pak už šlo vše rychle.

Dlouholetá skládanka a výsledky vnitřního hledání a práce se ve mně složily do celku v mých 33 letech. Nechala jsem se pokřtít na pražském Spořilově v kostele sv.Anežky a našla mnohé odpovědi i klíč v křesťanské mystice.

Průvodkyní a učitelkou ve vnitřním světě se mi stala Terezie z Avily. Jsem pokřtěná v jejím jménu. Když jsem četla její Hrad v nitru, Cestu k dokonalosti a Život, bylo mi tak blízké, o čem psala a jak vnitřně žila. Usebírala jsem se přes její texty a učení o modlitbě, mnohdy jsem se právě skrze ně dostala do hlubších stavů a dotkla se živé víry. Vedla mě vnitřní cestou jako by byla přítomná. Později mě provázela i Temná noc Sv.Jana od Kříže, i té jsem se dotkla…

Meditace a modlitba jsou pro mě cestou živé víry, obnovy i vnitřní proměny. Ale taky práce se Stínem, s přeměnou stínové bytosti v nás, rozhodně se nezříkám rozumové práce a analýzy. Aktivní i pasivní princip, Marta i Marie v prostoru mysli, kde se všechno děje.

V tichu a soustředění hledám to podstatné. Tam je skutečně to Nejvyšší… je to největší dar, jaký jsem mohla dostat.