La mia storia

KOMUNITNÍ CENTRUM ZVÁNOVICE, o.s.
projekt CAMP Zvánovice
campzvanovice

www.facebook.com/campzvanovice
Leoš Princl
princl.leos@gmail.com
603 207 150

Jmenuji se Leoš Princl, je mi 51 let a uvěřil jsem před 30 lety během mé služby na vojně. Vyrůstal jsem v rozvrácené rodině. Mám 3 sourozence a všichni jsme žili jen s matkou a občas jsme měli nějaké jiné otce než toho vlastního.

Ve 13 letech jsem byl zoufalý chlapec, který nevěděl, proč žít. Bez naděje. Byl jsem smutný a pořád jsem četl a četl a utíkal tak do světa vysněného, který občas dával smysl třeba v hrdinských činech hlavní postavy.

Teprve později jsem pochopil, že jsem hledal pro co žít. Už v těch 13ti letech jsem si umínil, že budu hledat smysl života velmi intenzivně. Tak jako se hledá vysoká škola nebo partnerka nebo zlato na Aljašce, tak vážně budu hledat pravdu. Začal jsem se zaměřovat na autobiografie lidí, kteří v životě něco dokázali. Ptal jsem se zajímavých lidí v okolí, jestli vědí, proč žijí. Zajímalo mne, jestli fakt mohl svět povstat čirou náhodou a jestli jsme se vyvinuli z opic. Nějak mi to nedávalo smysl. Začalo se mi zdát, že obrovskou sebekázní a tréninkem těla mohu dojít osvícení a spojení s jakýmsi TO nebo ONO. Náš trenér karate byl gauner s černým páskem, ale rád si hrál na moudrého, možná v něčem i moudrý byl, a tak, i když později zastřelil jednoho člověka, pomohl mi diskuzemi pochopit, že nejsme jenom tělo, ale že máme jakéhosi ducha a že spíš je reálnější věřit v program a v duchovno než v tělesný svět. Velikým zlomem u mne bylo, když jsem si jaksi hlouběji uvědomil jednou holou pravdu, a sice, že se nikdy nic samo neudělá a nikdy nemohlo ani v minulosti udělat. Bez pomoci lidí, programu, bez inteligence, bez know-how. A že pokud připustíme, že jsme dílem nějaké Energie nebo Boha – a ne náhodného výbuchu a shluku hmoty - , tak že jistojistotně výrobek nikdy nemůže být víc než jeho tvůrce. Tedy jestliže já pláču dojetím nad utrpením a samotou nějakého sirotka při čtení knížky, tak může ta Energie neumět plakat? Tak buď je to celé promyšlené stvoření nebo náhoda a bordel, pardon evoluce. Anebo je to všechno stvořeno a pak to všechno má svůj účel, půvab a smysl. A tak mi došlo, že i To nebo Ono musí být milosrdné, a to víc než já. Jestliže já umím mluvit a řečí lahodit a obvazovat nebo slovem zraňovat, že tím spíš On. Jestli umím slyšet, tím spíš On. Jestli já jsem živý, může On být méně živý? Jistěže ne. A když si tohle představíte a domyslíte??!

A tak náhle vytryskla první opravdová modlitba z mých rtů v mých 17ti letech, kterou jsem zoufale vykřičel do peřin v pokojíčku, aby mne máma v obýváku nemohla slyšet: „Pane Bože, jestli teda jsi a jsi živý, tak mne sprav!!!!!!! Pomoz mi a ukaž mi, pro co stojí za to žít. Já to sám neumím!!!“

Já jsem nevěděl do té doby, jestli vlastně není lepší odejít z tohoto světa předčasně, protože jsem si byl jist, že budu opakovat chyby svých rodičů a že mne moje hříchy a zlozvyky umlátí k smrti. A tak jsem už okolo 17ti let se poprvé modlil a tušil, že Bůh musí být živý a konkrétní. Z toho pak vyplývalo mnoho jistot. On si nehraje, On tvoří vážně, On má zájem a řídí všechno. On zná celé moje nitro a nic před Ním neutajím, ale to, že jsem denně živý a mám co jíst, mne uklidňuje, že se Někdo zajímá a že Někomu nejsem lhostejný. Že dokonce možná všecko má smysl, i špatná minulost, i smrt a utrpení. On možná mne má rád i s tím vším zlem, které je ve mně..., ale této poslední větě uvěřuju postupně dodnes.

Bůh mne v myšlenkách potom vedl k tomu postupně, že je tu jedna postava, která je pro mne klíčová, a tou je Ježíš Kristus.

Nemohl jsem pochopit, proč by měl Ježíš být jediný na světě, kdo by mi mohl pomoci. Vždyť já už v Boha věřím! Že by byl někdo víc než Buddha, Mohamed, Lao C‘, Saint Exupéry nebo Descartes, Sartre a Nietzsche? Že vstal z mrtvých? Kdo to dokáže? Jooo, byl dobrej, ale nějak to na mne bylo všecko moc sladké...

Ale Bůh mne kamsi vedl podle svého uznání a postupně mi ozřejmoval věci, které mne nikdo nenaučil. Začal jsem číst Bibli opravdu až ve 20 letech na té vojně. Jednou mi při takových úvahách o jedinečnosti Krista Duch svatý řekl něco jako, že jsem pokrytec. Že o Ježíši nic nevím a že bych si měl udělat opravdu čestný průzkum. Že totiž jak kdo smýšlí, tak i žije. A že by bylo dobrý vědět doopravdy, co Ježíš učil a jak žil. To samé abych provedl s učením Buddhy a Mohameda a Kršny a třeba i jiných velikánů filozofie života. Uvědomil jsem si, že máme často v mysli nepořádek a smetí, které tam navály povídačky jiných lidí, média, určité pověry a životní moudra, která vůbec nemusí být pravdivá. Je třeba se držet faktů. Velice se mne dotýkaly z Bible některé věci, které mi přišly podivné. Na prvním místě, že Ježíš má z nich všech nejhezčí a nejsilnější program pro život nežli ostatní. Třeba i to, jak démoni okamžitě Ježíše poznávali a jak ho titulovali a poslechli na slovo. A taky to svědectví chrámových policistů, kteří ho v Janově evangeliu nedokázali zatknout napoprvé a když se jich ptali, proč jste ho nezatkli, odvětili:

„...protože N I K D Y N I K D O takhle nemluvil...“

A tu mi to došlo. Nikdo nemá tak jasno jako Ježíš. On pravdu nikdy nehledal jako my. On měl pravdu od začátku. Buddha odešel žít do askeze, žil bez jídla, spal na tvrdým, jedl lejna, spal po hřbitovech a i ti nejtvrdší z asketů když ho viděli, jak opravdově hledá, mu říkali: „Až to najdeš, přijď nám to říct!“ Tedy ani oni nenašli? Nevěděli, co je to být šťastný? Co je vlastně pravda? Mohamed měl několik žen a vedl války. Některé ženy si namlouval už prý v 6ti letech a pak si je třeba mlaďounké vzal za ženu. Ježíš nehledá tak složitě pravdu. Od začátku vystupuje jako ten, kdo ji má. A kdo byl poslán a sám od sebe neříká nic. A pak jsem pochopil, že vlastně co blbnu? Vždyť Bůh není Bohem mrtvých, Jemu jde o víc, chce, abychom všichni žili, a to věčně. Ne na chvilku. Jako vstal Ježíš z mrtvých, tak vstaneme všichni, kteří v Něho uvěříme, že Ho Bůh poslal. Došlo mi, že všecko má svou hodnotu a že největší spravedlnost je oko za oko, zub za zub a život za život. Získat život nelze mávnutím ruky nebo vrtkavými dobrými skutky. Já nemám, jak se ke svatému a důslednému Bohu dostat, nemám čím zaplatit. Já jsem život ztratil. Nějak nás sice udržuje a vede, ale skryl se nám. Není možno, aby člověk v tomto hříšném stavu se s Ním potkal tváří v tvář. A proto poslal Ježíše, který nikdy nezhřešil, aby tento Bohu drahý život nespravedlivě za druhé položil. Navíc tím, že vstal z mrtvých dokázal, že On je On, ten který měl přijít a zachránit svět. Docházelo mi, že smrt ho nemohla udržet. Zaplatil za hříchy druhých. Celou historií lidstva se táhne zvěst, že jednou přijde Mesiáš a zachrání lidi. Kdo jiný by to mohl být, než-li ten, který mluvil tak, že srdce lidí hořela, když kázal?! Kdo jiný než ten, který je milosrdný a odpouští – viz žena přistižená při cizoložství? A ten, který má moc jako nikdo jiný a uzdravuje kudy chodí a křísí mrtvé... Jestliže měl lásku a uzdravoval slovem a dotykem každého, tak musel Ježíš reprezentovat Boha živého.

Nevěřím v Boha Kršnova ani Mohamedova. Je přece rozdíl mezi tím, kdo říká, že můžeme zabít jinověrce a mezi tím, kdo říká, že máme položit života za nepřátele.

A vidět, že Ježíš je dobrý, a pochybovat, může být taky záležitostí mého tvrdého srdce. A tak jsem se znovuzrodil z Krista v dubnu 1984, když jsem vírou přijal, že zemřel i za mne a že je Boží Syn.

Veliký zlom v mém hledání způsobil jeden křesťan, kterého jsem vyhledal a který mi dlouhodobě svědčil. Měli jsme spolu mnoho diskuzí, ale nejvíc ze všeho jsem si řekl, že i kdybych úplně nepochopil křesťanství a zůstal bych u svého zen-budhismu a neuvěřil, že půjdu zkusit bydlet k němu domů a že budu s ním chtít být co nejvíc, aby mne učil, protože toto je někdo, kdo dělá to, čemu věří. On rozdal svůj majetek chudým a opakovaně se choval tak, že na ničem nechtěl ulpět. Snažil se doslovně rozumět evangeliu, učil mne misijní práci na ulicích a často mne vrhal do služby. Kdekdo potřebný mohl u něj přespat a já se učil nelpět na majetku, čistotě, vůních, svých představách, jak a kde budu dnes večer spát a co budu zítra jíst. Jeho radostnost byla nakažlivá a jeho vděčnost Bohu a praktická víra a rozumné názory mne uváděly v úžas stejně jako když nevěděl, uměl říct: „Ale tohle já vůbec nevím.“ Hladověli jsme spolu, postili se za lidi i za sebe, rozdávali jsme spolu a já naslouchal. Dlouho jsem naslouchal než jsem se odvážil mít vlastní názor.

Obrovské školení bylo pro mne, když stovky mužů přicházely během těch let a stěžovaly si na život, na manželky a na své hříchy a pak přicházely jejich manželky a stěžovaly si na své muže. Viděl jsem mnoho postižených lidí, rozvedených, rozhádaných, lpějících na svém slově, majetku, mnoho psychicky narušených jedinců.

Pochopil jsem, v čem je pravá odvaha. Otevřely se mi oči, když jsem viděl, že jsme všichni stejní, podobní..., bojujeme se stejnými věcmi, i když to mnozí skrývají velmi dovedně.

Bůh mi dal jedno slovo speciálně pro mne. Jednou jsem takhle seděl a dumal nad církví a nad tím množstvím názorů na život a následování Ježíše Krista a vzdychal jsem: „Pane Bože, co je Pravda? Co mám vlastně žít!? Jak mám v dnešní době následovat Krista? Jak se vlastně miluje Ježíš? Jak to mám dát najevo, že ti chci cele patřit?!“ A jednoho dne mi zaznělo jeho slovo nějak jasněji: „Ten mne miluje, kdo moje slovo zachovává.“ Hodně se mi ulevilo, když jsem toto slovo pochopil. Zejména to, že to nezáleží na tom, jak se cítím a zda se mi chce nebo nechce, a zda u toho prožívám pokoj nebo ne..., ale na poslušnosti, protože Ježíš sám je život. A jeho slovo je stezka k němu.

V současné době vytvářím komunitu CAMP Zvánovice. Velmi jsme chtěli vytvořit křesťanskou komunitu, kde bychom měli všechno nebo aspoň leccos společné jako v Herrnhuttu nebo jako první církev, ale šli do toho s námi jenom lidé nemajetní, kteří nemají co ztratit, a tak z toho prozatím vznikl CAMP s lidmi v tísni. S manželkou jsme poskytli na našem pozemku chatičku, která měla léta diagnózu: „zbourat“ k bydlení několika lidem v tísni, chlapíkům, kteří mají rozbitý život. Bydlíme spolu, hospodaříme spolu, jíme spolu, pracujeme spolu...a probíráme jejich vztahy, Bibli, práci, dluhy, úlohu muže a ženy apod. Spolupracujeme i s lidmi, kteří s námi nebydlí, ať už z důvodů, že nám dělají třeba stavební dozor nebo že nemají práci. Říkáme si rychlá rota a chlapi to tady mají skoro jako pracovní tábor. Drží se. Ještě nezvládáme odjezdy domů po cca 2 měsících, ale chlapy jejich třeba „uvolnění se“ mrzí a pak zase zkoušejí znovu nový život. Myslím, že opravdu hledají pravdu a chtějí vědět, co je správné a kde vzít sílu k hezčímu životu. Taky očekávají, kdy Pán Bůh udělá s námi zázrak, něco nového, sledují, jak a jestli komunita roste a mění se . Tady se drží bez pití a jiných povzbuzovačů dlouhodobě.

Chceme si všechny prvky v komunitě vystavět sami. Splachovací WC, sprchy, cestičky, schůdky, okapy, zateplení ... Máme tady dvě buňky na patkách, které skýtají větší kapacitu. Pracujeme pro druhé lidi mimo areál CAMPu, abychom se uživili. Chceme být hrdí a uživit se převážně vlastní prací. Děláme bourací a stavební práce, kamenické, dlažby, vyklízení, terénní úpravy a zemní práce, zahradnické práce, ploty aj. Klidně přijedeme na týden i do jednoduchých podmínek, uděláme, co je třeba a jedeme dál.

Zní to bombasticky, ale v praxi se potýkáme úplně se vším. Projekt je v zárodku, má i mnoho nepřátel. My se tedy zatím uživíme sami, a sice jen tak tak, ale na rozvoj nemáme peníze. Díky Bohu, že se daří sehnat dost práce. Z toho, co máme, sotva koupíme stařičké stavební auto a nějaké nářadí, ale nemůžeme zatím investovat do ničeho. Takže ty sprchy, WC, zateplení, nákup dodávky apod. jsou zatím v nedohlednu. Rád bych ale nakonec vybudoval komunitu s misijním zaměřením a s určitou hospodářskou jednoduchostí a samostatností. Můžeme sem tam přibrat i nějakého jednotlivce do party, ale je třeba vědět, že s námi je to náročný. Hodně se tu pracuje, protože to ani jinak nejde. Přijímáme ale jen lidi, kteří se chtějí měnit a chtějí pracovat. Doufám, že se časem podaří zlepšit i jakousi náplň pro volné chvíle. My s manželkou to nestíháme.

Leoš Princl

princl.leos@gmail.com

603 207 150

Redakčný team mojpribeh.sk pozýva svojich čitateľov k finančnej, matriálnej, ľudskej a modlitebnej podpore služby Komunitného centra v Zvánoviciach.