Dobré správy

  • Marek Nikolov
    Mužom sa nepáči iba jeden typ žien, ako to ženám často predstavujú stylové časopisy a médiá. Všetci muži túžia po žene z ktorej žiari dobrota a láskavosť.
    2018-07-26
  • Gjerg Kastrioti SKENDERBEU
    Je albánskym národným hrdinom. V čase tureckej okupácie nútene bojoval na strane tureckého sultána. Nechcel však bojovať a vraždiť za násilnú islamizáciu. A tak spolu s 300 odvážnymi vojakmi prešiel na stranu proti Turkom a okamžite konvertoval späť na kresťanstvo. Mnohokrát porazil niekoľkonásobne väčšiu tureckú armádu. Bol povzbudením nie len pre Albánsky ľud, ale aj pre iné krajiny, ktoré v tom čase neúspešne vzdorovali tureckej rozpínavosti, krutosti, neľudskosti a vnucovaniu Islamu.
    2018-07-11
  • Leo Jozef Suenens
    príliš veľa kresťanov, ak nie väčšina, prijíma Kristov prísľub o prebývaní Ducha v nich intelektuálne, ale neprijíma tento prísľub cez zážitok skúsenosti. Potom sa tento prísľub stáva bezvýznamný a znova a znova sa natíska otázka: Ako mám “vedieť,“ že Duch Svätý prebýva vo mne?
    2018-04-19
  • 2% pre mojpríbeh.sk
    Boli by sme radi, keby skúsení redaktori, ktorí majú výborné referencie a potenciál, posunuli evanjelizačnú stránku mojpribeh.sk, a tým aj náš spôsob ohlasovania Evanjelia, na novú úroveň.
    2018-03-09
  • Petr Jašek
    Moje situace byla velmi podobná: také jsem přišel z místa radosti v Pánu, kde jsem mohl zvěstovat evangelium svým spoluvězňům a mnohé z nich vést ke Kristu. Čas, kdy jsem byl ponižován a urážen, bit a mučen islamisty, byl zastíněn časem mé kazatelské služby ve věznici Al-Houda. Moje radost byla tak zřejmá a vyzařující, že se mnozí novináři po mém návratu divili a nechtěli věřit, že se mnou bylo tak zle v Súdánu zacházeno.
    2018-03-07

Video

Zaujímavá a výpovedná skúsenosť západoeurópskeho muža s hinduizmom, budhizmom, jógou, ezoterikou a okultizmom.


Príbeh bývalého teroristu, ktorý dnes spája etniká a kmene.
Stephen Lungu


Hudobníčka Lacey Sturm, bývalá speváčka kapely Flyleaf, bola presvedčenou ateistkou a mala v úmysle vziať si život... ale zrazu sa všetko zmenilo.


"A rozhnevaný pán ho vydal mučiteľom, kým nesplatí celú dlžobu. Tak aj môj nebeský Otec urobí vám, ak neodpustíte zo srdca každý svojmu bratovi." (Mt 18, 34-35)


Všetci sme súčasťou veľkého príbehu. Veľký príbeh sveta tvoria minulé a aktuálne životné príbehy jednotlivých ľudí. Portál mojpribeh.sk je zameraný na najdôležitejší moment príbehu sveta a jednotlivca a tým je osobné stretnutie človeka s Bohom.

Príbeh - Tomáš Coufal
Tatínek

small_Tomas Coufal.JPG

Mgr. Tomáš Coufal je šéfredaktorem časopisu Život víry ( www.zivotviry.cz ). Vystudoval českou filologii a žurnalistiku. V Životě víry publikuje od roku 1993 (od svých šestnácti let), redaktorem se stal roku 2002.
Text je převzat se svolením z knihy „Zlomy a vrásnění“ (Nakladatelství KMS 2010).

Bylo to 14. března roku 1987. Klečel jsem tváří k zemi na koberci na faře evangelického sboru v Hošťálkové, bylo mi deset a všichni ostatní v místnosti byli starší než já. Přešli jsme sem z přeplněného kostela poté, co jsme při evangelizačním shromáždění reagovali kladně na výzvu k přijetí Pána Ježíše.

Pamatuju si, jak jsem nakonec před všemi těmi dospělými sebral odvahu a nahlas se pomodlil: „Pane Ježíši, dávám ti svůj život a prosím tě, abys byl mým Pánem.“ Necítil jsem nic zvláštního, ale prostě jsem měl pocit, že to mám udělat.

Po skončení za mnou přišel bratr kazatel, podal mi ruku jako velkému a s vážnou tváří mi řekl, abych se Pána Boha dál držel – nebo něco takového. Ta chvíle byla trošku slavnostní, ale zároveň úplně obyčejná. Byl tam se mnou tatínek, který mě předtím doprovodil z hlavního sálu, kde zůstala maminka s mými staršími sestrami. Tatínek toho moc neříkal, ale myslím, že se usmíval. Když nad tím dnes přemýšlím, nepochybuju, že měl radost.

***

V létě předtím celá naše rodina trávila dovolenou v chatičce kdesi u přehrady nedaleko Želiva. Všude kolem hluboké borové lesy. Přes den jsme chodili na houby, rostla jich spousta. Od té doby už jsem nikdy nenašel tolik holubinek jako tehdy. Vlastně jsme se holubinky naučili sbírat právě tam. I velký kotrč jsem objevil u jednoho kmene na kraji lesa, vypadal trošku jako žlutý salát.

Bylo pár týdnů po jaderné katastrofě v Černobylu, ale kvůli komunistickému informačnímu embargu jsme netušili, že bychom ty houby neměli jíst, takže jsme si báječně pochutnávali.

Tatínek si dokonce nějaké holubinky opékal na prutu přímo nad ohněm, což jsem mu záviděl. Mně to totiž maminka nedovolila, aby mi v noci nebylo špatně. Po večerech nám maminka předčítala křesťanské příběhy, které sama opisovala na psacím stroji z prvorepublikových knižních vydání. A v noci nás uspával nekonečný hukot padající vody... Byla to jedna z našich posledních společných dovolených, ale to jsme tehdy ještě nevěděli.

***

Na podzim 1987 bylo tatínkovi několik týdnů nedobře a bolela ho hlava. Nejdřív si myslel, že to je jen nějaká vleklá chřipka a nepřikládal tomu velkou pozornost, ale nakonec ho maminka přinutila, aby šel k lékaři. Po několika vyšetřeních se ukázalo, že má na mozku velký nádor.

Operace proběhla během pár dní. Chodili jsme za ním na návštěvy, nosili mu pomeranče a ovocné šťávy, které se tehdy špatně sháněly – a modlili jsme se. A nejen my. Modlila se celá široká rodina i spousta přátel z různých církví.

Ty návštěvy v nemocnici byly takové zvláštní. Tatínek měl oholenou hlavu, zdálo se mi, že byl celý trochu šedivý a vůbec jaksi jiný, než jsem ho znal. Úplně jsem tomu nerozuměl a bylo mi z toho občas smutno, ale nepřipouštěl jsem si, že by to mohlo dopadnout nějak špatně.

Asi po měsíci tatínek umřel. Když jsem se tu smutnou zprávu dozvěděl (jako poslední z celé rodiny), myslím, že jsem ani nebrečel. Byl jsem desetiletý kluk, rozumem jsem chápal, co se stalo, a přesto mi to nedocházelo. Nedokázal jsem domyslet všechny souvislosti, následky... A nepochyboval jsem o tom, že tatínek je s Pánem Bohem a má se dobře.

***

Tatínkova smrt naši rodinu hodně stmelila. Drželi jsme při sobě, podpírali jsme se navzájem a učili jsme se postupně žít bez něj. Myslím, že pro maminku to bylo hodně těžké, ale byla statečná a snažila se, aby nás její trápení příliš nezasáhlo.

Prožívali jsme zvláštní Boží ochranu. Měli jsme pocit, jako by kolem nás byla bublina jeho milosrdenství. Staral se o nás i materiálně – párkrát nám například přišly peníze složenkou, na níž byla naše adresa napsaná jak v políčku příjemce, tak v políčku odesílatele. Několikrát se mi v noci zdálo, že se tatínek vrátil. Přišel do dveří a zdravil se s námi, jako by přišel z dlouhé cesty. Divili jsme se, že je zpátky, a on se divil, že se divíme... ale ráno jsme byli zase bez něj. Bylo mi deset a měl jsem před sebou problémová léta...

***

Přestože jsem byl věřící dítě z křesťanské rodiny a přestože jsem jezdil na Křesťanské konference (už za totality) a celá naše rodina chodila mj. i na (zprvu ilegální) setkání letničních, moje dospívání nebylo snadné. Tedy – zvláště pro moji maminku. Po třech dcerách se potýkala s pubertou u syna, s čímž neměla zkušenosti, a navíc na to byla sama. Mluvení mi šlo vždycky dobře a diskuse se mnou o tom, co se smí a nesmí a proč, pro ni byly úmorné, protože byly nekonečné. A já jsem, jako snad každý dospívající, zkoušel, co se ještě snese, a co už ne...

Ve škole jsem se sice učil relativně dobře, ale ve třídě jsem byl spíš otloukánek s pošramoceným sebevědomím, téměř bez kamarádů. Svou pozici v kolektivu jsem se snažil si vydobýt tím, že jsem se stal třídním šaškem.

Třídní či ředitelské důtky byly na druhém stupni základní školy pravidelným kořením mých jinak poměrně dobrých vysvědčení. Žil jsem trochu dvojí život. V neděli jsem byl „hodný křesťanský chlapec“, a přes týden jsem se snažil co nejlépe zapadnout mezi nevěřící... Přesto jsem během těch let několikrát zaslechl Boží hlas, který mě volal zpátky, a opakovaně jsem svou smlouvu s ním obnovil. Nikdy jsem od něj nadobro neodešel, nikdy jsem se od něj neodvrátil úplně, i když jsem se třeba vzdálil. A on se ode mě nevzdálil nikdy.

***

Nakonec to dopadlo celkem dobře. Když mi bylo kolem šestnácti, založili jsme s kamarády z mládeže křesťanskou hudební skupinu, která pohltila velkou část mého volného času. Stala se mou druhou rodinou, součástí toho, co formovalo můj pohled na sebe, mou identitu. Nebyli jsme žádní velcí umělci, učili jsme se všechno sami, postupně, ale strašně nás to bavilo, měli jsme spoustu společných zážitků a byli jsme si hodně blízcí.

Kromě třech kluků hrála v kapele i jedna dívka, Katka. Byla většinou trochu smutná, uzavřená do sebe, a já jsem si umanul, že jí od těch jejích tajemných chmur pomůžu.

Proniknout do jejího světa nebyl úkol na dny či týdny, ale já jsem byl vytrvalý. Trávil jsem s ní spoustu času, povídali jsme si, sdíleli jsme se, modlili jsme se spolu... a postupně se mi podařilo její skořápku narušit natolik, že jsme si byli cosi jako bratr a sestra. Pokud nás někdo podezíral, že bychom spolu snad chtěli chodit, jen jsme se usmívali, že to je nesmysl. I o tom jsme spolu mluvili a oba jsme měli jasno v tom, že o vzájemné partnerství nemáme zájem. Ostatně, Katka stejně nebyla můj typ, mým představám o budoucí manželce neodpovídala hned v několika parametrech...

***

Fungovalo to několik let. Protrpěli jsme spolu konec kapely, chodili jsme na stejnou vysokou školu a nechávali jsme si dopisy na „vzkazníku“ na chodbě – někdy jsme si jich vyměnili i několik denně a tu a tam pobaveně vysvětlovali zvědavým spolužákům, že spolu fakt nic nemáme... Pak, z ničeho nic, se to najednou zadrhlo. Katka mě přestala vnímat jako bráchu a uvědomila si, že by mě chtěla za muže. To byl problém, protože já jsem o manželství s ní neměl zájem. Ale zároveň jsem ani nechtěl ztratit svého nejbližšího člověka, nejbližšího přítele. Prekérní situace. Co teď? Rok a půl jsme se periodicky „rozcházeli“ a snažili se přerušit vzájemný kontakt, ale moc se nám to nedařilo. Chodili jsme do jednoho společenství, na stejnou skupinku, oba jsme hráli ve stejné (už zase jiné) kapele a dál jsme spolu trávili spoustu času...

***

Nakonec přišla chvíle, kdy jsem si připustil možnost, že bych si Katku možná vzal. Věděl jsem, že bychom spolu byli schopni vytvořit dobré manželství, ale nechtěl jsem se vzdát svých očekávání. Já jsem přece chtěl tmavovlasou, sportovně založenou „skautku“... Zápasil jsem sám se sebou: Mám se svých představ o budoucí ženě vzdát? Podle čeho se mám rozhodnout? Co je vlastně pro dobré manželství důležité? Mám čekat na nadpřirozené Boží zjevení, nebo Pán Bůh nechá tuto pro život tak zásadní volbu na mně? Modlil jsem se, postil jsem se, hledal jsem rady u věřících přátel a snažil jsem se si to vše utřídit a ujasnit. Trvalo to několik měsíců.

Právě v té době jsem si po letech poprvé jasně uvědomil, jak mi schází tatínek. Nepochyboval jsem, že přátelé, na které jsem se obrátil, mě měli rádi a radili mi podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Ale neznali mě tak, jak by mě znal tatínek.

A kdyby mi náhodou poradili špatně, říkal jsem si, nebude je to až tolik mrzet, protože přece nejsem jejich krev. Rozumějte mi správně: Dodnes jsem za ně vděčný a vážím si toho, že se mnou nesli tíhu mého hledání, naslouchali změti mých myšlenek a modlili se se mnou. Přesto jsem vnímal, jak moc mi chybí táta.

***

Jedné zimní noci, kdy mi bylo hodně zle, jsem chodil po opuštěné cestičce kolem řeky a zoufale volal k Bohu, aby ke mně promluvil, aby zasáhl do situace, která se mi zdála neřešitelná – hlavně aby „něco udělal“. Zdálo se mi, jako bych byl obklopen hustým křovím a nikde nebyla cesta ven.

Křičel jsem k nebi a prosil o vrtulník. A cítil jsem se strašně sám. Když se dnes dívám zpět, uvědomuju si, jak blízko mi tehdy byl. Jak pomaličku měnil moje myšlení a krok po kroku mě vedl tam, kde mě chtěl mít. Jak mi pomáhal dozrát, aby bývalý třídní šašek unesl zodpovědnost spojenou s manželstvím...

 ***

S Katkou jsme dnes manželé již řádku let a máme dvě báječné děti. Jsem tak vděčný, že mám za ženu právě ji – i když má vlasy světlé a sportu moc nedá! Bůh věděl, co je pro mě dobré. (A pevně doufám, že taky věděl, co je dobré pro Katku.) V celém svém životě vidím jediný refrén: že je Bůh dobrý. Že vždycky a ve všem byl a je jen a pouze dobrý. Že mě má rád navzdory všem mým selháním. Že v něm mám všechno, co potřebuju. Že je pořád se mnou. A že je to táta.


Späť na svedectvá | | Staň sa priateľom mojpríbeh.sk na FB a ohlasuj evanjelium