Photo - Kaka

Kaka

Potrebujem Ježiša každý deň môjho života. Ježiš mi hovorí v Biblii, že bez neho nemôžem urobiť nič. Mám dnes dar a schopnosti hrať futbal, pretože mi to dal Boh.

Photo - Ivona Škvorcová

Ivona Škvorcová

Jedna malá „gulička“, ktorú som si náhodne našla na krku, zmenila nielen moje plány, ale i život. Treba ju vyoperovať - bolo odporúčanie mojej lekárky. Vraj len bežná operácia, o nič nejde. V nemocnici som strávila tri dni a s pokojom a úplnou bezstarostnosťou som tri týždne čakala na výsledky z biopsie. Ako 22-ročnú vysokoškoláčku plnú života a energie, ma ani len nenapadlo, že by mohlo ísť o niečo vážne. 22. 2. 2006 zneli slová lekára: „Je to pozitívne“. Ani som presne nechápala, čo to znamená. Šok, ktorý otriasol celou mojou rodinou - RAKOVINA. Bola som zmätená, mala som kopec otázok a obáv.

Photo - Katarína Kuchtová

Katarína Kuchtová

Modlila som sa a prosila Pána o záchranu nášho Šimonka. Prišli sme do nemocnice a lekár mu nameral tep 300 - to je na kolaps a smrť.

Photo - Augustín Ugróczy

Augustín Ugróczy

Ahojte chlapci, mládenci, muži, mudrci, odpadlíci, vagabundi, hľadači pokladov, drakobijci, kávičkári, hudobníci, načúvači, jedným slovom UČENÍCI. Takýmto oslovením na úvod mailu zvolávam mojich chlapcov na pravidelné mesačné stretká s názvom PAJTA.

Photo - Elias Vella

Elias Vella

Keď som bol profesorom dogmatickej teológie, učil som svojich študentov, že diabol ako osoba neexistuje.

Photo - Matej Tóth

Matej Tóth

Aj keď mám krásny a šťastný život, nie vždy bolo všetko ružové a ideálne, ale ja sa riadim heslom, že všetko zlé je na niečo dobré a Pán Boh má svoj plán. Preto sa snažím nájsť vo všetkom a všetkých ľuďoch hlavne to dobré.

Photo - James Manjackal

James Manjackal

... položil ruky na moju hlavu a začal sa modliť: „Nebeský Otče, pošli teraz svojho Syna Ježiša do choroby tuberkulózy, ľadvinových kameňov a infekcie, ktorými trpí tento kňaz a úplne uzdrav jeho telo aj dušu.“ Vtedy som si pomyslel, že asi videl moju zdravotnú kartu, kde sú opísané moje zdravotné problémy!

Photo - Katarína Randová

Katarína Randová

Pred rokom mi vyšli nedobré výsledky na HPV vírus, ktorý spôsobuje rakovinu krčka maternice. Keďže to nebolo veľmi vážne, čakali sme na ďalšie stery. Ich výsledky boli opäť horšie ako predtým. A takto sa to opakovalo ešte raz. Výsledky sa zhoršili, dokonca výsledky na rakovinové bunky vyšli všetky pozitívne. Mne sa vtedy zrútil svet.

Photo - Peter Slaný

Peter Slaný

Začal som pravidelne huliť trávu. Už v trinástich som fajčil trávu denne. Chodil som do školy nahúlený. Cez prestávky som si tiež občas zahulil. V tej dobe som opovrhoval tvrdými drogami. Myslel som si, že nikdy nebudem feťák. Onedlho som vyskúšal durmán, LSD, extázu... V štrnástich som vyskúšal Piko (pervitín).

Photo - Róbert Slamka

Róbert Slamka

Viem čo je rakovina. Môj ocko zomrel na rakovinu, aj starý ocko zomrel na rakovinu a tak viem čo to znamená, keď niekto povie máš zhubný nádor! A tak som si povedal, idem zomrieť.

Photo - Mudr. Silvester Krčméry CSc.

Mudr. Silvester Krčméry CSc.

Ak teda za to, čo som robil, to jest za dobro, pravdu a Krista mám byť trestaný, vtedy nechcem ani menší trest, ale radšej väčší trest a bol by som najšťastnejší, keby som mohol za Krista i zomrieť, hoci viem, že tak veľkej milosti nie som hodný.

Photo - Jozef Červeňák

Jozef Červeňák

V novembri toho roku 2002 na Sviatok všetkých svätých som sa vracal z cintorína domov. Ako som tak kráčal, vo svojom srdci som vnímal hlas, ktorý mi hovoril: „Ona bude tvojou ženou“.

Photo - Liu Žen jing - (brat Yun)

Liu Žen jing - (brat Yun)

Podzemná Cirkev v Číne čelí krutému prenasledovaniu aj v dnešných dňoch. Yun tvrdí, že aj vďaka prebiehajúcemu vyše 30 ročnému prenasledovaniu, utrpeniu a mučeniu sú dnes veriaci čínskej podzemnej Cirkvi pripravení v moslimskom, hinduistickom a budhistickom svete obetovať svoj život za Ježiša Krista a ohlasovanie Jeho Evanjelia.

Photo - MUDr. Emília Vlčková

MUDr. Emília Vlčková

Príbeh exhomeopata: Dcére som vyliečila bronchitídu po tom, čo jej nezabrali antibiotiká. Mne po podaní homeopatika na druhý deň zmizla bradavica.

Photo - Vlado Žák

Vlado Žák

Vedel som o Bohu, ale nepoznal som Ho. Videl som Boha len ako prísneho sudcu, ku ktorému som bol viac viazaný akýmsi strachom, než čímkoľvek iným. Teraz už viem ako veľmi som sa mýlil.

Photo - Alžbeta Šimová

Alžbeta Šimová

Keď po operácii prišli výsledky a potvrdil sa karcinogénny nádor, potrebovala som ísť pred Eucharistického Krista.

Photo - Dominik Dobrovodský

Dominik Dobrovodský

Áno, kosti sú mojím životným údelom. Narodil som sa so zlomeninou a od vtedy celé detstvo rok čo rok zlomeniny pri najmenších pádoch. Veľa času som strávil v nemocniciach, poznal utrpenie na vlastnej koži, ale videl trpieť aj druhých. Na druhej strane to bola pre mňa vysoká škola života. Bola to skúsenosť, že Boh je vždy pri mne, že ma nikdy neopustí. A tak sa postoj chvály stal (a stále znovu stáva) mojím prvým vyjadrením lásky k nemu.

Photo - Nick Vujicic

Nick Vujicic

som vďačný, že som sa pred 31 rokmi narodil bez rúk a nôh. Nebudem predstierať, že môj život je jednoduchý, ale skrze lásku mojich milovaných rodičov a viery v Boha som prekonal moje nešťastie a môj život je teraz naplnený radosťou a zmyslom.

Photo - Viera Prokopcová

Viera Prokopcová

Ak žehnáme Izraelu, požehnanie prichádza na nás samotných (Gn 12,3): „Požehnám tých, čo budú teba žehnať a zavrhnem tých, čo budú teba preklínať.“ Ak je v našom srdci alebo v rodine, u predkov prítomný antisemitizmus, alebo máme predsudky voči Židom, robili sme si vtipy na adresu Židov alebo Izraela, dopustili sme sa neprávosti voči Židom, ukrivdili sme, boli sme ľahostajní voči povolaniu židovského národa, atď ..., bránime požehnaniu, ktoré je nám prisľúbené v Gn 12.

Photo - Jozef Demjan

Jozef Demjan

V detstve ma sexuálne zneužil starší chalan, prešiel som chudobou, okultizmom, depresiami, sexuálnymi partnermi toho istého pohlavia, či pokusmi o samovraždu. Svetlo do môjho života vniesla viera v Ježiša Krista.

Photo - Marek Nikolov

Marek Nikolov

Cieľom modlitbových zhromaždení s názvom „Ježiš uzdravuje“ (najbližšie v sobotu 14. októbra 2017) je zažiť, že Boh je láska. Láska, ktorá sa chce dávať a zjavovať svoje milosrdenstvo aj skrze uzdravenia, znamenia, divy a zázraky.

Photo - Katarína Kolčárová

Katarína Kolčárová

Začala som vnímať anjelov, ale neskôr aj duchov. Čo bolo strašné. Začala som pociťovať strach a aj depresiu som dostala. Bola som zmätená, nechápala som ako je to možné, že mi to ubližuje. Veď v tom predsa nemôže byť nič zlé. Videla som svoju kamarátku, ako zvláda s ľahkosťou život a keďže to bol veľmi dobrý človek, myslela som si, že je to v poriadku.

Photo - Rick Warren

Rick Warren

Ľudia sa ma pýtajú: Čo je zmyslom života? Ja odpovedám veľmi stručne a výstižne: život je prípravou na večnosť. Boli sme stvorení pre večnosť a Boh chce, aby sme boli s Ním v nebi.

Photo - Renáta Ocilková

Renáta Ocilková

Počas chemoterapií mi však vypadol menštruačný cyklus. Keď som sa na to asi po pol roku spýtala môjho gynekológa – onkológa, s veľkými obavami, ako zareagujem, mi povedal: „To je normálne. Vy už cyklus nikdy nedostanete.“

Photo - Anton Srholec

Anton Srholec

Viera a láska k Ježišovi a k jeho veci naplnila moje celé srdce a bol som ochotný za to položiť svoj život.

Photo - Denis Blaho

Denis Blaho

Veštil som a plnilo sa to, mával som jasnovidecké obrazy krátkodobej budúcnosti, ktoré sa tiež plnili. Kresťanstvom som pohŕdal a veriacich ľudí alebo známych, ak neboli naozaj hlboko veriaci, som spochybňoval alebo dotiahol na nejaký budhistický seminár.

Photo - Bohuš Živčák

Bohuš Živčák

Napriek prenasledovaniu za komunizmu, alebo možno práve kvôli tomu, sa hľadanie Boha stalo pre mňa neustálym dobrodružstvom. Viac putovaním ako študovaním. Na strednej škole sa Boh začal približovať ešte dramatickejšie.

Photo - Veronika Barátová

Veronika Barátová

Spomienky na začiatok môjho návratu k Bohu sú pre mňa stále veľmi krásne a dôležité do dnešného dňa. Stalo sa tak počas môjho štúdia na vysokej škole, v dobách normalizačného komunizmu.

Photo - Dr. Gloria Polo

Dr. Gloria Polo

Aj mňa zasiahol blesk, vnikol do mňa cez ruku a spálil celé moje telo strašným spôsobom, zvnútra aj zvonku. Moje rebrá, brucho, podbruško, nohy aj pečeň boli zuhoľnatené. Moje ľadviny utrpeli silné popáleniny, tak isto pľúca a vaječníky.

Photo - P. Vojtech Kodet

P. Vojtech Kodet

Jádra křesťanství se začínám dotýkat v okamžiku, kdy pochopím, že Bůh je ten, který si mě zamiloval, a kdy to prožiji na vlastní kůži. Když pochopím a prožiji, že Bůh je ten, který mě hledá, a zakusím, že jsme se konečně setkali. Když pochopím a prožiji, že Bůh ke mně mluví, zaslechnu jeho hlas ve svém srdci a začnu ho poslouchat.

Photo - Oto Mádr

Oto Mádr

Tato doba není pro křesťany zvlášť příjemná, ale pro křesťany správného formátu je to velký a nádherý čas. „Jestliže mne pronásledovali, i vás budou pronásledovat.“ V takových slavných chvílích zpívá církev Pánu hrdinskou píseň lásky a věrnosti. Je to výsada a dar právě teď žít, milovat a bojovat.

Photo - Matka Tereza

Matka Tereza

Nie je dôležité to, čo robíme, ale koľko lásky do svojej činnosti vložíme. Robme malé veci s veľkou láskou.

Príbeh - Tomáš Coufal
Tatínek

small_Tomas Coufal.JPG

Mgr. Tomáš Coufal je šéfredaktorem časopisu Život víry ( www.zivotviry.cz ). Vystudoval českou filologii a žurnalistiku. V Životě víry publikuje od roku 1993 (od svých šestnácti let), redaktorem se stal roku 2002.
Text je převzat se svolením z knihy „Zlomy a vrásnění“ (Nakladatelství KMS 2010).

Bylo to 14. března roku 1987. Klečel jsem tváří k zemi na koberci na faře evangelického sboru v Hošťálkové, bylo mi deset a všichni ostatní v místnosti byli starší než já. Přešli jsme sem z přeplněného kostela poté, co jsme při evangelizačním shromáždění reagovali kladně na výzvu k přijetí Pána Ježíše.

Pamatuju si, jak jsem nakonec před všemi těmi dospělými sebral odvahu a nahlas se pomodlil: „Pane Ježíši, dávám ti svůj život a prosím tě, abys byl mým Pánem.“ Necítil jsem nic zvláštního, ale prostě jsem měl pocit, že to mám udělat.

Po skončení za mnou přišel bratr kazatel, podal mi ruku jako velkému a s vážnou tváří mi řekl, abych se Pána Boha dál držel – nebo něco takového. Ta chvíle byla trošku slavnostní, ale zároveň úplně obyčejná. Byl tam se mnou tatínek, který mě předtím doprovodil z hlavního sálu, kde zůstala maminka s mými staršími sestrami. Tatínek toho moc neříkal, ale myslím, že se usmíval. Když nad tím dnes přemýšlím, nepochybuju, že měl radost.

***

V létě předtím celá naše rodina trávila dovolenou v chatičce kdesi u přehrady nedaleko Želiva. Všude kolem hluboké borové lesy. Přes den jsme chodili na houby, rostla jich spousta. Od té doby už jsem nikdy nenašel tolik holubinek jako tehdy. Vlastně jsme se holubinky naučili sbírat právě tam. I velký kotrč jsem objevil u jednoho kmene na kraji lesa, vypadal trošku jako žlutý salát.

Bylo pár týdnů po jaderné katastrofě v Černobylu, ale kvůli komunistickému informačnímu embargu jsme netušili, že bychom ty houby neměli jíst, takže jsme si báječně pochutnávali.

Tatínek si dokonce nějaké holubinky opékal na prutu přímo nad ohněm, což jsem mu záviděl. Mně to totiž maminka nedovolila, aby mi v noci nebylo špatně. Po večerech nám maminka předčítala křesťanské příběhy, které sama opisovala na psacím stroji z prvorepublikových knižních vydání. A v noci nás uspával nekonečný hukot padající vody... Byla to jedna z našich posledních společných dovolených, ale to jsme tehdy ještě nevěděli.

***

Na podzim 1987 bylo tatínkovi několik týdnů nedobře a bolela ho hlava. Nejdřív si myslel, že to je jen nějaká vleklá chřipka a nepřikládal tomu velkou pozornost, ale nakonec ho maminka přinutila, aby šel k lékaři. Po několika vyšetřeních se ukázalo, že má na mozku velký nádor.

Operace proběhla během pár dní. Chodili jsme za ním na návštěvy, nosili mu pomeranče a ovocné šťávy, které se tehdy špatně sháněly – a modlili jsme se. A nejen my. Modlila se celá široká rodina i spousta přátel z různých církví.

Ty návštěvy v nemocnici byly takové zvláštní. Tatínek měl oholenou hlavu, zdálo se mi, že byl celý trochu šedivý a vůbec jaksi jiný, než jsem ho znal. Úplně jsem tomu nerozuměl a bylo mi z toho občas smutno, ale nepřipouštěl jsem si, že by to mohlo dopadnout nějak špatně.

Asi po měsíci tatínek umřel. Když jsem se tu smutnou zprávu dozvěděl (jako poslední z celé rodiny), myslím, že jsem ani nebrečel. Byl jsem desetiletý kluk, rozumem jsem chápal, co se stalo, a přesto mi to nedocházelo. Nedokázal jsem domyslet všechny souvislosti, následky... A nepochyboval jsem o tom, že tatínek je s Pánem Bohem a má se dobře.

***

Tatínkova smrt naši rodinu hodně stmelila. Drželi jsme při sobě, podpírali jsme se navzájem a učili jsme se postupně žít bez něj. Myslím, že pro maminku to bylo hodně těžké, ale byla statečná a snažila se, aby nás její trápení příliš nezasáhlo.

Prožívali jsme zvláštní Boží ochranu. Měli jsme pocit, jako by kolem nás byla bublina jeho milosrdenství. Staral se o nás i materiálně – párkrát nám například přišly peníze složenkou, na níž byla naše adresa napsaná jak v políčku příjemce, tak v políčku odesílatele. Několikrát se mi v noci zdálo, že se tatínek vrátil. Přišel do dveří a zdravil se s námi, jako by přišel z dlouhé cesty. Divili jsme se, že je zpátky, a on se divil, že se divíme... ale ráno jsme byli zase bez něj. Bylo mi deset a měl jsem před sebou problémová léta...

***

Přestože jsem byl věřící dítě z křesťanské rodiny a přestože jsem jezdil na Křesťanské konference (už za totality) a celá naše rodina chodila mj. i na (zprvu ilegální) setkání letničních, moje dospívání nebylo snadné. Tedy – zvláště pro moji maminku. Po třech dcerách se potýkala s pubertou u syna, s čímž neměla zkušenosti, a navíc na to byla sama. Mluvení mi šlo vždycky dobře a diskuse se mnou o tom, co se smí a nesmí a proč, pro ni byly úmorné, protože byly nekonečné. A já jsem, jako snad každý dospívající, zkoušel, co se ještě snese, a co už ne...

Ve škole jsem se sice učil relativně dobře, ale ve třídě jsem byl spíš otloukánek s pošramoceným sebevědomím, téměř bez kamarádů. Svou pozici v kolektivu jsem se snažil si vydobýt tím, že jsem se stal třídním šaškem.

Třídní či ředitelské důtky byly na druhém stupni základní školy pravidelným kořením mých jinak poměrně dobrých vysvědčení. Žil jsem trochu dvojí život. V neděli jsem byl „hodný křesťanský chlapec“, a přes týden jsem se snažil co nejlépe zapadnout mezi nevěřící... Přesto jsem během těch let několikrát zaslechl Boží hlas, který mě volal zpátky, a opakovaně jsem svou smlouvu s ním obnovil. Nikdy jsem od něj nadobro neodešel, nikdy jsem se od něj neodvrátil úplně, i když jsem se třeba vzdálil. A on se ode mě nevzdálil nikdy.

***

Nakonec to dopadlo celkem dobře. Když mi bylo kolem šestnácti, založili jsme s kamarády z mládeže křesťanskou hudební skupinu, která pohltila velkou část mého volného času. Stala se mou druhou rodinou, součástí toho, co formovalo můj pohled na sebe, mou identitu. Nebyli jsme žádní velcí umělci, učili jsme se všechno sami, postupně, ale strašně nás to bavilo, měli jsme spoustu společných zážitků a byli jsme si hodně blízcí.

Kromě třech kluků hrála v kapele i jedna dívka, Katka. Byla většinou trochu smutná, uzavřená do sebe, a já jsem si umanul, že jí od těch jejích tajemných chmur pomůžu.

Proniknout do jejího světa nebyl úkol na dny či týdny, ale já jsem byl vytrvalý. Trávil jsem s ní spoustu času, povídali jsme si, sdíleli jsme se, modlili jsme se spolu... a postupně se mi podařilo její skořápku narušit natolik, že jsme si byli cosi jako bratr a sestra. Pokud nás někdo podezíral, že bychom spolu snad chtěli chodit, jen jsme se usmívali, že to je nesmysl. I o tom jsme spolu mluvili a oba jsme měli jasno v tom, že o vzájemné partnerství nemáme zájem. Ostatně, Katka stejně nebyla můj typ, mým představám o budoucí manželce neodpovídala hned v několika parametrech...

***

Fungovalo to několik let. Protrpěli jsme spolu konec kapely, chodili jsme na stejnou vysokou školu a nechávali jsme si dopisy na „vzkazníku“ na chodbě – někdy jsme si jich vyměnili i několik denně a tu a tam pobaveně vysvětlovali zvědavým spolužákům, že spolu fakt nic nemáme... Pak, z ničeho nic, se to najednou zadrhlo. Katka mě přestala vnímat jako bráchu a uvědomila si, že by mě chtěla za muže. To byl problém, protože já jsem o manželství s ní neměl zájem. Ale zároveň jsem ani nechtěl ztratit svého nejbližšího člověka, nejbližšího přítele. Prekérní situace. Co teď? Rok a půl jsme se periodicky „rozcházeli“ a snažili se přerušit vzájemný kontakt, ale moc se nám to nedařilo. Chodili jsme do jednoho společenství, na stejnou skupinku, oba jsme hráli ve stejné (už zase jiné) kapele a dál jsme spolu trávili spoustu času...

***

Nakonec přišla chvíle, kdy jsem si připustil možnost, že bych si Katku možná vzal. Věděl jsem, že bychom spolu byli schopni vytvořit dobré manželství, ale nechtěl jsem se vzdát svých očekávání. Já jsem přece chtěl tmavovlasou, sportovně založenou „skautku“... Zápasil jsem sám se sebou: Mám se svých představ o budoucí ženě vzdát? Podle čeho se mám rozhodnout? Co je vlastně pro dobré manželství důležité? Mám čekat na nadpřirozené Boží zjevení, nebo Pán Bůh nechá tuto pro život tak zásadní volbu na mně? Modlil jsem se, postil jsem se, hledal jsem rady u věřících přátel a snažil jsem se si to vše utřídit a ujasnit. Trvalo to několik měsíců.

Právě v té době jsem si po letech poprvé jasně uvědomil, jak mi schází tatínek. Nepochyboval jsem, že přátelé, na které jsem se obrátil, mě měli rádi a radili mi podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Ale neznali mě tak, jak by mě znal tatínek.

A kdyby mi náhodou poradili špatně, říkal jsem si, nebude je to až tolik mrzet, protože přece nejsem jejich krev. Rozumějte mi správně: Dodnes jsem za ně vděčný a vážím si toho, že se mnou nesli tíhu mého hledání, naslouchali změti mých myšlenek a modlili se se mnou. Přesto jsem vnímal, jak moc mi chybí táta.

***

Jedné zimní noci, kdy mi bylo hodně zle, jsem chodil po opuštěné cestičce kolem řeky a zoufale volal k Bohu, aby ke mně promluvil, aby zasáhl do situace, která se mi zdála neřešitelná – hlavně aby „něco udělal“. Zdálo se mi, jako bych byl obklopen hustým křovím a nikde nebyla cesta ven.

Křičel jsem k nebi a prosil o vrtulník. A cítil jsem se strašně sám. Když se dnes dívám zpět, uvědomuju si, jak blízko mi tehdy byl. Jak pomaličku měnil moje myšlení a krok po kroku mě vedl tam, kde mě chtěl mít. Jak mi pomáhal dozrát, aby bývalý třídní šašek unesl zodpovědnost spojenou s manželstvím...

 ***

S Katkou jsme dnes manželé již řádku let a máme dvě báječné děti. Jsem tak vděčný, že mám za ženu právě ji – i když má vlasy světlé a sportu moc nedá! Bůh věděl, co je pro mě dobré. (A pevně doufám, že taky věděl, co je dobré pro Katku.) V celém svém životě vidím jediný refrén: že je Bůh dobrý. Že vždycky a ve všem byl a je jen a pouze dobrý. Že mě má rád navzdory všem mým selháním. Že v něm mám všechno, co potřebuju. Že je pořád se mnou. A že je to táta.


Späť na svedectvá | Zdieľaj na Facebooku | vybrali.sme.sk Pošli do vybrali.sme.sk

Dobré správy

  • Marek Nikolov
    Túžime ešte viac inšpirovať ľudí pre Pána. Túžime, aby jeho deti neboli iba konvertiti, žijúci vieru pre seba, ale skutoční učeníci a jeho priatelia, ktorí idú do celého sveta a zvestujú radosť evanjelia. Ak Ti horí srdce pre Krista a chcel by si mu slúžiť, ponúkame Ti pridať sa k nám.
    2017-05-22
  • Anton Chromík
    Muži sú vinní, lebo týrajú ženy. Muži sú vinní, lebo obsadzujú viac vrcholových pozícií v štáte. Muži sú vinní, lebo ženu vykorisťujú. Na všetkom je aj zrnko pravdy. Ideológia ale vylieva so špinavou vodou aj dieťa a rovnako to robí Istanbulský dohovor. EÚ včera 11.5.2017 odsúhlasila, že Istanbulský dohovor podpíše. Rozdelenie v Únii pokračuje a trhlina vzrastá.
    2017-05-12
  • Marek Šefčík
    Ty si vedel, že raz prídem!? Pamätáš si? Už sme sa pár krát stretli… Pokýval som hlavou. Nemali sme toľko času a pokoja, ako teraz. Vtedy som ale nemala záujem ťa objímať. Len som sa ťa chcela dotknúť. Priala som si, aby si vedel, že som na blízku. Všimla som si, že si zo mňa nemal strach. Dokonca si sa na mňa tak nesmelo usmial.
    2017-05-02
  • Chiara Lubich
    "Nič nie je stratené mierom. Všetko môže byť stratené vojnou", tak hovorí pápež Pius XII. Pacem in terris bol názov encykliky pápeža Jána XXIII. "Už nikdy viac vojna", slová ktoré pápež Pavol VI opakoval Spojeným národom. A pápež Ján Pavol II, následne po hrozných udalostiach 11. septembra poukázal na cestu, ktorou treba prejsť: "Žiaden mier bez spravodlivosti, žiadna spravodlivosť bez odpustenia".
    2017-04-26
  • Marek Nikolov
    Jeden večer som nevedel zaspať. Vyšiel som z izby a pred izbou sedela v klbku schúlená moja školo-povinná dcérka, ktorá mala už niekoľko hodín spať. Prekvapený sa jej pýtam, že čo sa stalo. Ona mi na to, že má veľký strach a že od strachu nemôže ani zaspať. To mi bolo čudné a divné, pretože odmalička bola veľmi odvážna a nebojácna.
    2017-04-11

Video

Zaujímavá a výpovedná skúsenosť západoeurópskeho muža s hinduizmom, budhizmom, jógou, ezoterikou a okultizmom.


Príbeh bývalého teroristu, ktorý dnes spája etniká a kmene.
Stephen Lungu


Hudobníčka Lacey Sturm, bývalá speváčka kapely Flyleaf, bola presvedčenou ateistkou a mala v úmysle vziať si život... ale zrazu sa všetko zmenilo.


"A rozhnevaný pán ho vydal mučiteľom, kým nesplatí celú dlžobu. Tak aj môj nebeský Otec urobí vám, ak neodpustíte zo srdca každý svojmu bratovi." (Mt 18, 34-35)


Všetci sme súčasťou veľkého príbehu. Veľký príbeh sveta tvoria minulé a aktuálne životné príbehy jednotlivých ľudí. Portál mojpribeh.sk je zameraný na najdôležitejší moment príbehu sveta a jednotlivca a tým je osobné stretnutie človeka s Bohom.